Jsem v životě aktuálně šťastná? A co pro mě znamená štěstí? Jaká je má životní vize?
Včera slzavé údolí, které se mi objevuje cca 1x za 2 měsíce. Co za ním je? Hlavně moje potřeba smyslu v životě a moje nerozhodnost. Někdo si řekne, vždyť máš v životě spoustu věcí, které jiní nemají. Máš kde bydlet, máš co jíst, máš nejlepšího manžela, můžeš chodit a jsi relativně zdravá. Základní potřeby z Maslowovi pyramidy máš naplněné a hledáš snad jen ten smysl. Tohle všechno já vím a každý den jsem za to vděčná, vděčnost projevuji a vážím si toho pořád. Vím, že jsou na tom lidi daleko hůře než já a nemají základní potřeby, kterých já mám dostatek a pořád si to připomínám. Vnímám, že ale i sebe úspěšnější člověk, který má základní potřeby vyřešené nemusí být spokojený.
A tak si neustále kladu otázky typu: “Co je to, co mě dává smysl?”, “Co je to, co mě činí šťastným a při čem zářím?”.
Nejsou to jednoduché otázky a mnohdy na ně hledáme odpovědi celý život. Možná o tom i ten život je. Možná se pořád koukám na nějakou moji blízkou budoucnost a neumím si užívat tolik přítomného okamžiku. Mám obrovský dar toho, že mám nejlepšího manžela, který mě vždy ve všem podpoří, díky kterému mám obrovský prostor pro to dělat, co chci a potřebuji. Moc si tohoto prostoru vážím. Co je ale to, co já doopravdy chci?
V osobním životě je to skvělé, ale má frustrace pramení hlavně z pracovního života. Jsem jeden z těch lidí, který potřebuje v práci vidět smysl a když tam není, tak ho to absolutně nebaví. Pro někoho je práce pouze prostředek k žití, vydělávání peněz a toho, aby mohl díky nim pak zažívat zajímavé zážitky a dělat co chce. Pro mě je ale práce v životě velmi důležitá. Je to pro mě místo, kde v průměru strávíme nějakých 30 let života a já si opravdu přeji, aby mě má práce naplňovala a bavila. Nechci dělat nudnou rutinní práci. To není můj styl. Po deseti a půl letech jsem odešla z HPP z korporátu. Je to teprve rok a ještě se to pořádně neusadilo. Byl to obrovský krok pro mě, v mém pracovním životě.
Vidina toho, že konečně budu moci dělat něco, co mě opravdu baví a naplňuje a to je třeba koučink. První půl rok jsem si skutečně vcelku užívala. Spíše jsem si dávala takové dosti volno a sem tam jsem věnovala svému rozvoji podnikání a vzdělávání a k tomu práce na DPČ, takže nějaká jistota. Čím dál od výpovědi ale uběhlo, tím více opět začínám vnímat pocity nerealizace, neuplatnění potenciálu a frustrace z toho, že nevidím výsledky.
Jednou jsem se vydala na cestu kouče a tu cestu opravdu miluju…
… ale štve mě, že stále nedokážu naplno říci, že jsem kouč, s absolutní jistotou v hlase, v těle, hlavě i srdci. Ono je to těžké, když jste na půlku stále namočeni v práci na dohodu. Ano, na jednu stranu mi to dává určité jistoty, ale na druhou stranu mě to brzdí v rozkvětu. Mohla bych mít třeba více klientů, kdybych se do toho položila naplno, ale také nemusela. Vím, že jsem skvělá koučka, že mi to jde, že koučinku věřím a že má opravdu obrovský pozitivní vliv na spokojený a úspěšný život lidí. I sama se nechávám koučovat a v tomto i jiných tématech jsem se už dost posunula.
Jedna věc je být výborný kouč, ale pak je tu věc druhá a to být dobrý podnikatel.
Ta druhá stránka, být podnikatel, se mi příliš nedaří, protože v mém okolí nikdy nikdo nepodnikal. Nemám ty pozitivní vzory. Všichni vždycky slepě chodili do práce, která je ani příliš nebavila. To já ale nechci. V tom jsem jiná a nechci jít v těchto kolejích i nadále.
Já chci být výborná ve svém oboru i v podnikání a jdu si za tím. Cesta je ale opravdu velmi pomalá a místo toho, aby mi vnášela radost, lehkost a klid, tak ten vnitřní klid, který já k životu potřebuji nemám. Podnikání mi ho zatím bere a já hledám balanc mezi tím, jestli pokračovat v této cestě teď nadále, nebo se nechat opět zaměstnat, byť snad v nějakém smysluplnějším zaměstnání, mít stabilitu, klid, peníze… , ale budu opravdu mít ten klid? Jít zatím do práce, vydělávat, více si dávat bokem, přitom jet lajnu vzdělávání kouče a ještě chvíli s tím aktivním podnikáním počkat? Během té práce koučovat a být s koučinkem a kouči stále v kontaktu a až zase budu ready, tak pak v té práci skončit a teprve pak se do toho naplno pustit?
Někdy si říkám, jestli náhodou nechci moc. A někdy si taky říkám, jestli na všechno moc nespěchám a díky tomu, že si tolik neužívám současnost, tak jestli mi neujíždí vlak? Kdo ví. Zároveň moje nerozhodnost mi vždy do všeho hází vidle. Nejhorší na tom je, že odpovědi na všechny tyhle otázky jsou pouze v nás a nikdo jiný nám je nedá. Kouči, terapeuti a další nás mohou podpořit, abychom na to přišli, ale opravdu na to přijdeme? Já stále věřím, že ano, ale zatím nevím, jak to mám uchopit a to mě fakt tíží.
Vnímám to, že máme v životě nějaké role a pak je tam někde také to naše “já”, které osobně vidím jako velmi důležité.
Jsem manželka, zaměstnanec, podnikatelka, koučka, dcera, sestřenice, vnučka, mentorka, … to jsou všechno ty role. A pak je tam to já, které tápe. Je pravda, že za poslední rok jsem hodně vyrostla jako člověk a hodně jsem se o sobě naučila a učím se žít s tím, jaká jsem. Někdy svoji osobu miluju a někdy si přijdu divná. Osobnostně jsem INFP a taky manifestor, co do nějakých osobnostních teorií. Říká se, že manifestorů je na světě cca 10% a zprostředkovatelů cca 4%. Možná se obklopuji špatnými lidmi? Aktuálně mi přijde spíš, že se lidmi moc neobklopuji. Jsem také introvert a tolik lidí kolem sebe prostě nepotřebuji. Nepotřebuji mít ani tolik kamarádů a ani je vlastně moc mít neumím, protože nejsem typ člověka, co se na lidi váže, ale to je zase jiná story.
Navazovat přátelské kontakty s lidmi fakt neumím, protože jsem od přírody uzavřenější, a někdy tak trochu závidím lidem, kteří to umí. V tomhle jsem fakt divná. Tedy pro mě to je prostě přirozené a jsem to já. Pro ostatní to už ale tak přirozené není a bývám pro ně za exota. Nejvíce se cítím spokojená v komunitě lidí, které milují osobní rozvoj a koučování, stejně jako já a nemusím je ani znát a ani s nimi být veliká kamarádka. I tak je mi mezi nimi fajn, protože jsou na stejné vlně. Máme si co říci a když zrovna nechci mluvit a jsem si tak bokem, je to pro ně taky v pořádku. Asi bych si tu v Hradci měla vytvořit nějakou vlastní komunitu podobně naladěných lidí, třeba i vysoce citlivých, což je další moje vlastnost. No nemám toho málo?
Každý máme v životě naloženo něco jiného a osobně věřím v to, že to zvládneme, když chceme a máme silnou touhu.
Já až moc potřebuji ve své práci vidět smysl, stejně jako ve svém životě a je to moje “issue”, které se mi prostě cca jednou za 2-3 měsíce objeví a vybublá slzavým údolím a nedá mi spát. Někdo jiný má zase něco jiného. Tak to prostě je a i to je život. Věřím, že všechno, co se děje, se děje pro náš prospěch. Co na sobě mám fakt ráda je to, že se z každé situace, i té složité dokážu něco nového naučit a jdu dál. A také věřím, že pokud se nám něco nelíbí či nedaří, máme sílu to změnit a ovlivnit. Stačí ji v sobě najít. Mít nějaký ten hnací motor, který nás pohání i malými krůčky vpřed, kam si přejeme.
Hledám na všem to pozitivní a to i v každém z nás. Věřím, že všichni máme obrovský potenciál. Já i Vy. A proto, mějme sebe a své já rádi, neztrácejme víru a naději a žijme život naplno! Včerejšek mě opět něco naučil, ale je už minulostí. Dnes je nový den, tak ho pojďme žít s grácií. A co bude, kdo ví.
Jsem autentická koučka v rozkvětu a žena, která miluje všechny dary, které nám život přináší. Jsem tu pro vás . Neváhejte se na mě kdykoliv obrátit. Jsem empatická, klidná, nehodnotím a nesoudím. Zastávám hodnotu, že všichni jsme OK a máme v sobě obrovskou sílu a potenciál k růstu a žití spokojeného, naplněného a šťastného života.
Jana Obdržálková Čejpová
www.janacejpova.cz/rezervace-terminu
koucka@janacejpova.cz
20. 9. 2023